na Blog.cz

Všude jsou články ve stylu Back to school s různými radami a nápady a já jsem si řekla, že nemůžu být pozadu. Do školy chodím už nějaký ten pátek, tak snad vám bodu moct předat svoje zkušenosti.

Tak se pohodlně usaďte, jelikož mám v plánu bořit hranice.

|K čemu barvičky a přehlednost v sešitech?| V mých sešitech se vyskytuje převážně modrá - propiska. Jen nadpisy píšu barevně a tím končím. Ani zvýrazňovače nemám. Data nepíšu, a když musím něco oddělit, tak použiji tři hvězdičky.

Párkrát jsem se dozvěděla, že když se někdo podívá do mého sešitu, každá stránka vypadá pořád stejně. Samá modrá + ještě píšu velká písmena a všude mám šipky + v poznámkách mám zkratky, kterým rozumím jenom já -> např. písmeno S -> sever, síra, když je v kroužku, tak Slunce -> Pište zkratky, kterým rozumíte jenom vy! Dělejte si poznámky, ve kterých se nikdo kromě vás nevyzná! Jen jedna barva! Používejte hodně šipky!

názorná ukázka -> na chyby nehleďte, a pokud to nepřečtete, tak to neřešte

|Učit se průběžně a na test týden dopředu?| Já se učím různě. Nedokážu přesně říct, jak dlouho se učím na test. Záleží na tom, z čeho píšeme, kolik je látky - hodně X málo -, kdy přesně ho píšeme. Pak se učím všude možně - doma, ve vlaku, v šatně než mi začne hodina stepu, na nádraží, v knihovně, ráno před školou ...

Jak říkám, je to různý.

|Rozvrhnout si učení a nezapomínat na odpočinek?| Opravdu? To si vždycky v neděli vezmu štos všech svých sešitů, a že jich je hodně, a začnu pročítat látku úplně od prvního do posledního. Ne, že bych to vždycky vydržela. Nějaká pauza musí být.

Pak je tu učení, když přijedu domů ze školy a podívám se na látku na další den, ale to vždycky záleží na situaci.

|Na učení musí být klid?| Když se učím teorii - dějepis, ekonomii, biologii ... Tak musím mít klid. Ale ... Když počítám příklady z matiky nebo fyziky, zapnu si písničky, zpívám a už počítám jedna báseň.

|Nechat se od někoho vyzkoušet?| Na základce mě zkoušela mamina, teď to vypadá stylem ->

"Mami, vyzkoušíš mě?"

"Z čeho?"

"Ze zeměpisu"

"Odkud?"

"Od začátku Severní Ameriky do úplného konce, přes všechny státy a obecnou geografii a ještě slepou mapu."

"To ne! Slepou mapu klidně a zbytek určitě umíš, vždyť jsi na gymplu."

Takže si v hlavě opakuji, co jsem si zapamatovala, a ve škole se někdy vyzkoušíme. Jednou jsem se spolužákem uzavřela dohodu, že když mě vyzkouší, půjdu dobrovolně na známku.

Snad jsem vás pobavila, ale tohle je moje realita. Ve skutečnosti všechny ty dobré rady naprosto nedodržuju a určitě nejsem sama. I s tímhle vším, že v mých sešitech se vyznám jenom já, že se neučím nějak systematicky, že se učím všude možně, moje svačiny nejsou nutričně vyváženy. Mám známky, za které se nemusím stydět, na testy jsem připravená a nestává se mi, že mi někdo nepřinese sešit, jelikož zapomněl, když si ho doma dopisoval, protože se v mých nevyzná.

Ale stejně se do té školy těším, už jsem doma moc dlouhou dobu a ještě dýl a začnu z toho šílet - o tom možná jindy.

moje nové sešity k zakousnutí

V neděli jsem se vrátila z Rakouska. Přesněji řečeno z Madseitu v Alpách.

S rodiči a se sestřičkou jsem ve středu 16.8. ráno odjížděla směr Madseit. Cesta to byla dlouhá. Měla jsem pocit, že to snad nikdy neskončí a ono to najednou skončilo. Nejeli jsme sami, ale ještě se známými, kteří tam už byli.

Když jsme dojeli. Zapadla jsem s kamarádem na pokoj a hráli prší a člověče nezlob se až do večera.

Druhý den jsme chtěli jít lyžovat, ale na recepci jsme se dozvěděli, že jdeme pozdě, že teď už to bude rozbředlí a máme vyrazit hned na osmou hodinu ráno. Tak jsme zvolili náhradní program. Jeli jsme do městečka Mayrhofen, kde jsme nasedli na lanovku, následně nasedli ještě na jednu a vyjeli jsme na samý vrchol Penkenu.

S rodiči a sestřičkou jsem si ho náležitě prošla. Taky se mi stalo, že jsem vylezla nahoru na jeden hřeben, kde jsem myslela, že to dál už nejde, ale ono to vedlo ještě dál a dál, až jsem se dostala k druhé lanovce, která na ten vrchol jezdí z jiného městečka. Tatí mi pak volal, kde jsem.

Nakonec jsme lanovkami sjeli dolů a prošli si Mayrhofen.

V pátek jsme s tatím vstali brzo. Nasnídali se a vyrazili lyžovat na ledovec.

Vyjeli jsme třemi lanovkami až na úplný vrchol, kde jsme lyžovali na ledu. Bylo to naprosto šílený a skvělý zároveň. Abyste pochopili ... Tam byl všude samý led. Žádný sníh. Nahoře to bylo lehce rozbředlý. Ten nejprudší úsek byla ledová plocha, takže pořádně zahranit a zastavit prakticky nešlo. Jednou jsem najela na odštíplý led a zkřivila se mi noha s lyží, tak že nešla vrátit, a bouchla se do kolene, kde mám obrovskou fialovou modřinu. Pak se tam vyskytovaly potůčky vody. Ty potůčky byly jak na svahu, tak taky jeden vedl přesně pod vlekem, kam jsem jednou zahučela a celá se vykoupala, takže museli zastavit lanovku, s tatím jsem se spakovala pryč a pak jsem ždímala rukavice, které byly tak nacucané vodou, že to nemělo cenu. Ještě jsem si to sjeli několikrát, dokud jsem neprohlásila, že se na tom ledu bojím jezdit, a nakonec jsme zamířili zpátky do hotelu.

Nemusím dodávat, že jsem se cítila zvláštně, když jsme jeli kabinkovou lanovkou v lyžařským oblečení a přisedli si k nám výletníci v kraťasech a slunečních brýlích.

Tak se jmenovalo městečko, kde jsme byli ubytovaný. Nic než hotely a jednu restauraci jste tam nenašli.

V sobotu celý den pršelo. Padaly proudy vody z nebe. Takže jsme zůstali na hotelu. Šli ke známým na pokoj - jejich byl větší - a hráli karty. Byla jsem v sauně jako každý den. Nakonec jsem se asi v pět odebrala spát, jelikož jsem byla nehorázně grogy a mimo, až to nebylo možný a s drobnými přestávkami jsem spala až do rána.

A v neděli ráno jsme zabalili, nasnídali se a odjeli domů. Cesta byla opět úmorná a chytli jsme asi dvě zácpy, ale naštěstí jsme v pohodě dojeli domů.

Mám hodně věcí, co vám chci říct.

Jak si užíváte prázdniny?

Moje prázdniny jsou proměnlivé jako počasí. Začnu od začátku. Začala jsem prázdniny o týden dřív. Následně jsem měla volno a pak na týden jsem byla na soustředění a pak to začalo. Momentálně můj volný čas funguje takhle. Nechodím na žádnou brigádu, jelikož jsou prázdniny a já si chci odpočinout a opět během školy budu doučovat. Už se mi ozvala jedna holka, že by měla zájem, takže ... Teď jsem odbočila. Můj volný čas.

Většinou to je takhle - několik dní se válím doma, ale pak přijdou za sebou tři dny, kdy jsem v trapu. Ony nemůžou přijít postupně. Vždycky se to nějak sejde, že je to hned za sebou, a já jsem unavená a následující dny sbírám energii.

Další věcí je, že o prázdninách cvičím. Zkouším různé lekce a s maminou cvičím doma. Nechci totiž přibrat, když se válím v posteli a čtu si nebo jsem na počítači a čokoláda je tak dobrá. Ne, že bych si stěžovala. Nestěžuju.

Do konce prázdnin mám ještě několik plánů, tak snad je všechny uskutečním.

Další věcí jsou články. Jsem strašně ráda, že jsem vám udělala radost s recenzí na seriál Daria - ZDE. Hodně mě potěšilo, že jsem vám pomohla s hledáním tohodle seriálu. Spoustu z vás psalo, že jste se snažili vypátrat jeho název, ale nedařilo se vám to. Doufám, že napíšu další takovéhle články.

Díky prázdninám mám čas na psaní a jsou i různé motivace ke psaní - cestování ... Přiznávám se, že před prázdninami a na začátku bylo období, kdy jsem neměla vůbec žádný nápad, ale nápady se pomalu vrací.

Jeden článek tvořím postupně a už teď z něj mám strašnou radost, tak doufám, že se vám bude líbit a někdo ho možná ocení. Neřeknu vám, o co jde. V září se na něj můžete těšit.

Úplně jste mě navnadili, abych pokračovala v životu Abbigail Flemingové. Uvidím, jestli ještě něco napíšu. Nechci nic urychlit, aby z toho vznikla nějaká slátanina.

Další věcí je, že přemýšlím o založení facebookové stránky blogu. Měli byste tak přehled o nových článcích, o budoucích, o všem možným. Spoustu z vás mě sleduje na istagramu a já vás tak, ale na facebooku byste byli víc informováni. Měli přehled, pokud bych to držela v chodu.

Ještě uvidím. Může se stát, že to nezrealizuji. Nejspíš na mě působí ta spousta volného času, ale jeden nikdy neví. Jen by mě zajímalo, jestli byste o to měli zájem. Nebudu nic zakládat, když to bude zbytečné. Napište mi když tak do komentářů váš názor, popř. co by tam mělo být. Jen abych věděla.

Uff, myslím, že jsem asi řekla všechno, co jsem chtěla. Snad jsem vás moc nezahltila.

Užívejte si zbytek prázdnin.

"Abbigail Flemingová," se šeptem ozývá všude, kudy projdu. Ty lidi si snad myslí, že je neslyším, nebo co? U nás ve městě se toho o mně povídá hodně, ale nikdo mi to není schopný říct do očí. Ve skutečnosti se jedná o můj styl oblékání a vzhled. Když máte dlouhé havraní vlasy, které kontrastují s vaší upíří kůží, ve skříni jen černé oblečení, v levém obočí piercing a přes pravou stranu krku až k prstům na pravé ruce se vám táhne tetování, tak tady ve městě, kde se striktně hledí na to, co máte na sobě a jak vypadáte, považuje za porušení kázně.

Přecházím přes náměstí s hlavou nahoře a úsměvem na rtech. Nikdo nevím, kam jdu, a to mi dává nad nimi převahu. Mým cílem je moje nejoblíbenější místo na kraji města, které sem muselo spadnout z jiné planety. Je to starý opuštěný prostor plný skladišť, garáží, hal ... a všude možně pomalovaný grafity. Jak říkám, to místo sem vůbec nepaří.

Dojdu k bráně a zjistí, že je zavřená. Jak jinak, pomyslím si. Ale nějaký čas byla otevřená, než na ni opět navěsili obrovský zámek. Někdo ji i přelézá, ale já - a X dalších lidí - máme jinou cestu. Jdu pár metrů při hradbě, dokud nenarazím na díru. Člověk s velkou nadváhou by se v této skulině pravděpodobně zasekl, ale pro mě je to pohoda. Jednoduše se protáhnu, ale musím dávat pozor, abych se někde nezahákla, jelikož se nechci škrábnout nebo roztrhnout oblečení. Mám už víceletou praxi, tak jako vždycky proklouznu nepoznamenaná.

Pozdravím další ztracené duše a jdu si za tím, proč jsem sem přišla. Někdo by řekl, že tady fetuju jako všichni ostatní tady. Ti, které jsem před chvílí zdravila. Ale já jsem chodím za jiným účelem. ... Sprejování. Tedy já a další tomu říkáme pouliční umění. Na stěny jen tak něco bezmyšlenkovitě nesprejujeme. Má to vždycky určitý význam. Tohle je úplně jiný svět. Z venku budovy chátrají, jen sem a tam jsou nějaké nápisy, ale to, co je uvnitř, se jen tak ničemu nevyrovná. Je za tím spoustu práce a ještě bude.

Dojdu na místo, kde jsem minule skončila. Vytáhnu z plátěné tašky staré velké tričko a barvy - samozřejmě - a dám se do svého díla. Na chvíli zapomenout na realitu je mnohem lepší než vůbec. Cítím, jak se za mými zády tvoří skupinka feťáků, kteří sledují, co nového opět vykouzlím. Vždycky to dělají. Pozorují nás sprejaře, ale nikdy nic nepronesou. Jen tam stojí a dívají se, proto je lehké je ignorovat.

A tak tam stojí a já tvořím. Ruka mi jezdí sem a tam a já zprvu neidentifikovatelných fleků vytvářím umělecké dílo.