Únor 2017

Reading is my escape |5|

23. února 2017 v 19:44 | Andey |  FILMS | BOOKS | SERIALS
AHOJ
Já pořád něco čtu a zítra si jdu koupit opět nějakou knížku, tak se pojďme podívat, co jsem přečetla a jaký mám na ně názor.

Pozor! Článek může obsahovat spoilery.


Uvnitř mé hlavy - Francesca Zappia

Hlavní postavou je Alexandra Ridgemontová, Alex. Na první pohled vás upoutají její červené vlasy barvy kečupu, hasičského auta, humrů ... V knížce na to budete narážet často. Jinak už nic zajímavého na ní není? Opravdu? Tak se podíváme do její hlavy. Alex trpí paranoidní schizofrenií a po jednom incidentu v její bývalé škole ji vyhodili a ona musí chodit poslední ročník střední do státní školy. Je z toho nervózní a oprávněně, jelikož vůbec netuší, jak moc šílený ten rok bude.
Hned první den se seznámí s Milesem, který vede i klub, do kterého musí chodit. Misele se bojí celá škola. Bere zakázky, za které si nechává platit. Alex si ve škole najde kamarády a skrývá svojí schizofrenii, ale s Milesem začne jízda, která bude trvat celý rok. Jednou se Miles dozví o její nemoci, což se stane jejich tajemstvím, protože Miles i nějaké má.
A opravdu Milese vidí poprvé v životě? Co když se s ním už setkala? A co se děje s Alexinou malou sestřičkou? A co její kamarád z bistra?

Už žádné spoilery, protože já vám prostě nemůžu prozradit TO, na co jsem vyvalila oči a neměla slov. Když jsem se o knížce dozvěděla, tak jsem ji prostě musela mít. Knížka mě strhla svým dějem a ani jsem se nenadála, už jsem ji měla přečtenou a říkala si: "Cože? To už?"



Město schodů - Robert Jackson Bennett

Bulikov je střed Kontinentu, který dřív ovládal celý svět, ale ve válce se Saypurem prohrál a teď je jim podroben. Bulikov si chce svoje původní božstva zachovat i přes všechny zákazy vydané Saypuřany. A já jsem Shara a moje krycí jméno je Shara Thivaniová a jsem kulturní velvyslankyně. Ale je to pravda? Znám celou historii Kontinentu, ale mnohem víc ji znal Efrem Pangyui, jehož vraždu jsem přijela do Bulikova vyřešit se svým tajemníkem, přítelem, Sigrudem. Případ je mnohem zajímavější, než jsem si myslela. Obyvatelé dál uctívají zakázaná, mrtvá božstva. Ale jsou všechny bohové mrtví? A zakryji díry, které stále zůstávají v kontinentální historii? Ani ve snu by mě nenapadlo, koho v Bulikově potkám a co se dozvím o své rodině. Dobrodružství v Bulikově je mnohem nebezpečnější a není to jen o vyřešení nějaké vraždy, která taky se vším souvisí.

Už dál prozradit nemůžu a historii Kontinentu a Saypuru vám tady vypisovat nebudu. Podle mě tahle knížka á dva tábory - 1. lidi ji zbožňují / 2. lidem se vůbec nelíbila. Hádejte, kam patřím já? Ano, do té první. Strašně jsem si knížku oblíbila. Někdo a ni nadává, že je tak dlouhá, jelikož tam autor popisuje celou historii Kontinentu a Saypuru, ale právě to se mi na to líbilo nejvíc. Autor dokázal vytvořit svůj vlastní svět a ještě mu napsat historii. Každá kapitola začínala jeho vymyšlených dekretů určitého božstva, básně, úryvek ze zápisků historika. V knížce se daný děj hodně zabývá minulostí, tak si myslím, že abyste pochopili souvislosti, tak je potřeba to vysvětlit. Ještě musím upozornit, že si autor rád vymýšlel svoje vlastní jména, tak to někdy byla zábava přijít na to, jak se to čte.
A co znamená ten název, tak to pochopíte při čtení.
A do jaké skupiny budete patřit vy?



Jsou světla, která nevidíme - Anthony Doerr

Marie-Laure je slepá Pařížanka a Werner je německý génius do rádií. Co tyhle dva během druhé světové války spojí?
Marie-Laure, i když je slepá, tak si nemůže stěžovat. Žije s otcem v bytě, ve kterém ji natáhl provázek a sestavil, tak aby jí to vyhovovalo. Jelikož její otec je zámečník v Národním muzeu v Paříži, chodí s ním do práce a podle hmatu pozná vodní měkkýše, v jejichž zkoumání bude pokračovat i v dospělosti. Ale jakmile začne obléhání Paříže, sbalí se a odjedou za jejím prastrýcem do Saint-Malo.
Werner a jeho sestra jsou sirotci a žijí v dětském domově v jednom těžebním městečku. Jejich osud je jasný. Všichni z dětského domova nastoupí do dolu. Jenže Werner dokáže opravovat rádia a díky tomu se dostane na jednu z nejlepších škol a následně jde do války jako radista.
Marie-Laure a Werner překonávají nástrahy války. Kdy se setkají? A za jakých okolností? Co se stane po válce?

O knížce jsem přemýšlela už dlouho, ale nijak jsem s nerozhoupala si ji koupit, a tak když jsem ji viděla v tom knihkupectví, tak jsem ji prostě musela mít. Každá kapitola byla psána buď z pohledu Marie - Laury, Wernera, nebo praporčíka von Rumpela. Kapitoly byly tak akorát, takže mě to nutilo číst dál a dál. A to co se stalo s hlavními hrdiny mě nejdříve naštvalo a říkala jsem si: "Proč?!", ale s odstupem je to *hledám to správné slovo* logické? správné? ... A našla jsem na knize nějaké chyby? Žádné nemá. I je pěkně tlustá, takže se krásně vyjímá v mojí knihovničce.
A co ten název ´Jsou světla, která nevidíme´ znamená? Tak si přečtěte knížku a pochopíte to.



Dívka, která si hrála s ohněm - Stieg Larsson

Lisbeth Salanderová v minulém díle přišla k velkým penězům, a tak se sbalila a rok cestuje po světě.
Když se vrátí do Švédska je na ni svedena trojnásobná vražda a začíná hod na vraha. Kdo ty tři lidi původně zabil? Mikael Blomkvis, Lisbeth, konstábl Bublina a jeho tým ... ti všichni hledají vraha a důvod vraždění. Lisbeth se tedy schovává a podniká svoje pátrání. Má mnohem větší přístup k informacím, jelikož je nehorázně dobrá hackerka.
Kdo je muž s tajemným jménem Zala?

Knížku jsem četla s přestávkou, kterou jsem si udělala v podobě knížky Jsou světla, která nevidíme, a pak pokračovala dál ve čtení, avšak jsem ji nemohla dočíst. Děj se strašně táhnul je tam jedna situace popisována dvakrát, např: když Mikael něco zjistil, četl jste jeho myšlenkové pochody a spletité souvislosti, které mu došly, a na následující stránce úplně to stejné sdělil Erice. Do děje byly zakomponované detaily, které hlavní postavy řešili, ale děj ničím nenarušovaly. Takže bych řekla, že knížka byla zbytečně dlouhá.
Samozřejmě opět moje oblíbená postava je Lisbet a ten její život. Velice mě dostalo konečné odhalení, kdo je Zala.
Jinak kniha je druhý díl série Milénium.


Chceš kůrku?

19. února 2017 v 19:51 | Andey |  sweet little sunday
AHOJ
Tenhle týden jsem měla prázdniny a musím vám upřímně říct, že jsem vůbec neměla náladu na psaní a blog, proto nevyšel žádný článek. Lepší nic než nějaká slátanina. a protože dlouho tu nebylo sweet little sunday, tak je tady dneska.
Taky jsem vám chtěla poděkovat za podporu u minulého článku. Ještě mám čas se rozhodnout a jako vždycky něco takového nechám na poslední chvíli, ale někdy se objeví něco, co mě donutí k zamyšlení.

Můj týden v kostce - V pondělí jsem s kamarádkou vyrazila pro punčochy, což se trošku zvrtlo v nákup ponožek a korálků. Pak jsme měly sraz s dalšími lidmi ze třídy a vyrazili na pizzu, ale ne na ledajakou. Na obrovskou. Nejdřív to vypadalo, že ji nedostaneme, jelikož jsme neměli rezervaci, což jsme nevěděli, na těch stránkách to tam totiž nemají napsané, ale nakonec nám ji přinesli. A název článku je větou, kterou jsem ostatní u stolu odrovnala. Jinak to byl vážně skvěle užitý den.

V úterý jsem byla celý den doma a prostě se jen tak válela.

Ve středu jsem s tatím jela na hory a bylo to super. A kupodivu mě z toho nebolely tak moc nohy jako vždycky předtím.

Ve čtvrtek u nás byla sestřenice s bratrancem a babi, tak doma bylo velmi rušno a veselo. Se sestřenicí - 6 let - jsme si pustily pohádku a bylo nám dobře.

V pátek jsem ještě s rodiči a sestřičkou dooslavila svoje narozeniny, které jsem měla minulý týden, jelikož to stále nijak nevycházelo.

V sobotu jsme jeli na návštěvu k druhé babi a dědovi.

No, a dneska v neděli jsem byla opět s tatím lyžovat - zítra ve škole budu naprosto hotová - a pak jsem byla ještě na chvilku u babi.

A prázdniny jsou u konce. Ani chvilku jsem se nenudila a taky si i pořádně odpočinula. Kdo měl taky tento týden prázdniny? A kdo je má jindy?
Užijte si příští týden.


Když něco chcete, tak vás lidi považují za sobce. Když sníte o něčem velkém, tak vám lidé řeknou, abyste stáli nohama pevně na zemi. Můžu tedy vůbec něco?

12. února 2017 v 16:15 | Andey |  MY IDEAS
AHOJ
Dneska mám chuť si povídat.
Hlavou mi víří určité myšlenky. Bude to vlastně o tom nadpisu.

Když něco chcete, tak vás lidi považují za sobce. Když sníte o něčem velkém, tak vám lidé řeknou, abyste stáli nohama pevně na zemi. Můžu tedy vůbec něco?


Tento týden jsem proděla dvě přednášky o vysokých školách, které se tak trochu negovaly. Po první přednášce , která byla na téma studium v zahraničí, jsem psala kamarádce, jelikož vím, že jí tohle zajímá a za rok si bude muset vybrat vysokou. Měla radost a hned se pustila do zkoumání daných internetových stránek. Mě tyto dvě přednášky přiměly zamyslet se nad vlastní budoucností. Abych byla upřímná, děsí mě představa plánovaní mé budoucnosti. Moc dobře víte, že mi plány nevychází a já musím improvizovat, ale už jsem si zvykla.
Jsou lidi, kteří ví, co budou dělat a kam půjdou na vysokou, ale já to nevím. Nebo se to jen bojím přiznat? Popravdě hledám, co by mě bavilo, a přišla jsem na to, jak mě chemie a výtvarka děsně nebaví. A tady se dostávám k tomu snění, kde mi mamina vždycky řekne, abych byla realista. Studování zahraničí. - Buď realista. Technické obory. - Především pro kluky. Buď realista.
Pravdou je, že kdybych byla realista, tak nikdy nechodím gympl, na kterém jsem teď, ale jsem na zdrávce. Neměla bych na to odvahu. Říkám si: "Kde bych byla, kdybych neměla odvahu jít si za tím, co chci?" Možná že by ani tenhle blog nebyl.
Když se snažím zamyslet nad svojí budoucností, tak vidím jen daný den a dál už ne. Co bych vlastně měla vidět? Všichni mi jen říkají, abych byla rozumná, abych si vybrala správnou vysokou, ale nikdy mi neřeknou, co přesně ode mě chtějí. Už mě unavuje hádat, co by tak rádi, mohli by mi to říct sami, abych věděla na čem jsem.
A nad čím tedy přesně přemýšlím?
Chtěla bych studovat v zahraničí. Chtěla bych na vysokou na Karlovu univerzitu do Prahy. Chtěla bych cestovat a třeba někdy o nějakých prázdninách spontánně někam odjet. Chci vydat knížku. Chci studovat obor, který mě bude bavit a bude mít smysl.

Jsem sobec, když CHCI? Podle mě nejsem, když je to něco, co dokážu udělat jen já a nikdo mi to jen tak nedá.

Nenazývám to plán, když mi plány nevychází.

Nazývám to cíl, ke kterému jednoho dne dojdu.





Ce n'est pas la réalité.

8. února 2017 v 18:53 | Andey |  sweet little sunday
AHOJ
Můj minulý týden

Vysvětlení názvu - Ce n'est pas la réalité.
Ne, nezačala jsem se učit francouzsky. Jen hodně čtu a někdy v knížkách narazím na francouzské fráze jako je tato.
Ce n'est pas la réalité. = Tohle není skutečnost.

Můj týden v kostce - V pondělí se nic zajímavého nedělo. Po škole jsem opět měla angličtinu pak si jela vyzkoušet boty a jela na step.

Úterý už bylo zajímavější. O velké přestávce jsme dostali vysvědčení, abychom končili o hodinu dřív. Já si vůbec nemůžu stěžovat. Jsem s ním naprosto spokojená. Po škole jsem se se spolužačkami vypravila do Dobrovskýho, kde mi vysvědčení zajistilo slevu na knížku, jelikož tam měli akci. Koupila jsem si Jsou světla, která nevidíme. Četli jste? Na nádraží jsem pak potkala spolužačku, tak jsme vlakem jely společně.

Ve středu se nic nedělo, nebo jsem to zapomněla? První hodinu při fyzice jsem s kamarádkou vedly německou debatu na téma jídlo. Já nechápu, proč skoro vždycky při téhle hodině mluvíme německy. Ale nebyl to kdovíjaký hlubokomyslný rozhovor. Omezili jsme se na jednoduché věty ve stylu - Das schmeckt gut. Ich habe Käse. ... No, raději se neptejte, ale jinak jsme vnímaly učitele, co říká. Pak jsem přežila dvě hodiny výtvarky. Byli jsme spojeni i s hudebkáři a učitelka nám chtěla pustit film, jenže to nevyšlo, tak se rozhodla, že bude vykládat látku. Při každé výtvarce se mi chce křičet, ale teď se mi chtělo křičet obzvlášť. Ten proslov jsem už slyšela 3x - jeden a ten samý stále dokola - a přeskakovala ve výkladu z jednoho uměleckého směru na druhý. Sem a tam a zase zpět.

Ve čtvrtek jsem měla až od desíti, takže jsem si hezky přispala. No, jo, ale pak ... Byla ledovka. Dvacet minut jsem čekala na autobus, který nejel, tak jsem rychle, ale opatrně zamířila na vlak, abych ho vůbec stihla. Stihla jsem ho. Z nádraží cestou do školy jsem spadla a krásně si narazila koleno.

Myslela jsem si, že si v pátek přispím, ale jak je u mě zvykem - překvapivě - opak byl pravdou! Mamina musela ráno do práce, takže jsem místo vyspávání hlídala mojí malou sestřičku, ale vůbec mi to nevadí, protože ji hlídám ráda. Odpoledne jsem pak měla s babi sraz ve městě a šly jsme vyřídit pochůzky. Objednala jsem si konečně svoje vysněné laclové šaty, dále jsme byly vyzvednout boty, které jsem si též objednala, a rezervované lístky do divadla. A nakonec jsme se šly do obchoďáku, kde jsme se najedly, a já si koupila rtěnku a tričko ve slevě.
Prostě to byl skvěle strávený čas s babi.

A víkend byl takový odpočinkový, jelikož dopadly na mě ty dva předchozí týdny, takže jsem celý týden byla unavená, tak jsem si v sobotu a v neděli hezky odpočinula.

Nějak takhle jsem vypadala v pátek. Obtěžkaná taškami

PICTUREDIARY - DANCE

4. února 2017 v 14:23 | Andey |  PICTUREDIARY
AHOJ
Celý týden jsem unavená. To ty dva předchozí týdny si vybraly svou daň.
Mám pro vás připravený slíbený článek na téma tanec. Na weheartit jsem objevila nějaké obrázky a taky tu mám dvě svoje fotky, jelikož na fotkách z tanečních a z vystoupení jsem i já, takže je sem dávat nebudu. Svoje fotky sem nedávám, jak víte. No, a jako vždycky se k obrázkům vyjádřím.
Tak snad se vám článek bude líbit.

-----------------------

Uvědomila jsem si, že jsem vám vůbec neukázala svoje šaty ze závěrečné, tak tady jsou.
Máte štěstí, že jsem si vzpomněla, než je nechám zkrátit ke kolenům a ze zbytku bude sukně, jelikož jsou až na zem.
Protože takhle je využiji mnohem víc, než když zůstanou dlouhé.
-----------------------
Tady opět můžete vidět moje stepařské boty.
Mamina mi po vystoupení oznámila, že jako jediná tam mám černobílé boty - nelze si mě s nikým splést.
Já vždycky musím být originální, že ano.
-----------------------
Myslím, že k tomu nemusím nic dodávat, jelikož to mluví za vše a já to tu taky pořád píšu.
-----------------------
Souhlasím.
Několikrát jsem to udělala.
Třeba když stepuji, tak nemůžu myslet na to, že druhý den píšu tři testy, ale musím myslet na to, co právě dělám. Při stepu ten problém nemám, tam se věnuji jen tanci.
Taky jsem přemýšlela o něčem jiném v tanečních a můj partner to poznal. Ale nebyly to takové ty banality - testy ... -, ale řešila jsem např. cestu do Prahy, aby vše klaplo - o tom jsem vám psala článek.
-----------------------
Přiznávám se, že někdy doma si ho zkusím, ale nevím, jestli ho vůbec dělám správně.
-----------------------
To bylo vždycky po účesech, které jsem měla na prodloužených. Týden po tom jsem různě po domě nacházela pírka.
-----------------------
To mi povídejte. A to já vždycky ve škole chodím skoro každou hodinu ze třídy do třídy v různých patrech.
Někdy mi to vážně dává zabrat vyhrabat se až úplně nahoru, ale vždycky to nějak zvládnu.
-----------------------
To je tak, když netrpělivě čekáte na svůj výstup a do hlediště nemůžete, ale vy chcete vidět vystoupení ostatních.
Z toho zákulisí je to opravdu něco jiného, ale já vždycky tajně zmizím do hlediště a dívám se odtamtud.
-----------------------
Myslím, že netřeba slov.
-----------------------
Buď svoji vlastní nebo tu, kterou se právě učím.
-----------------------
Kdo tancuje, tak moc dobře zná A 5, 6, 7, 8.
Prostě připravit a už se tancuje.
-----------------------
Prostě ten pocit, že to děláte dobře a ona vás nemusela opravit.