Duben 2016

Vídeň

27. dubna 2016 v 12:00 | Andey |  TRAVELING
AHOJ
V sobotu jsem byla s babi ve Vídni. Kdybych měla Vídeň popsat jedním slovem, tak by to bylo kouzelná. Byl někdo z vás ve Vídni? Pokud ne a budete mít možnost, tak určitě jeďte. Vážně to stojí za to.

V sobotu jsem vstávala nehorázně brzo. Ani nevím, v kolik jsme vyjížděli a v kolik přijeli, ale cesta trvala pět hodin. Jela jsem s babi. My totiž tak různě spolu cestujeme.

Vyšlo nám i krásné počasí.
Jelikož jsme byly ve Vídni poprvé, šly jsme s průvodkyní. Někdo šel po památkách sám, ale velká většina šla, tak jako mi s průvodkyní. Naše první zastávka byla na náměstí Marie Terezie.

pomník Marie Terezie


Náměstí je lemováno dvěma muzei.

vědecké muzeum


před muzeem


muzeum umění


Pak jsme se vydali do Hofburgu.










skrz Švýcarskou bránu



naprosto luxusní kašna


S babi nás překvapilo, že jsou stáje pro koně uprostřed města.


Tady na tom místě, když přišli tovaryši do Vídně, tak zatloukli hřebík do toho kusu dřeva.



Pak jsme dostali hodinový rozchod, tak jsme s babi nakoupily Manner sušenky.
Pak jsme se vydali směrem Malý Belveder, což je zámek a je oddělen zahradami od Velkého Belvederu, což je taky zámek, ale o tom se rozepíšu víc později.

skrz Karlsplazt





Neříkejte, že ta fontána není skvělá.


U fontány stojí památník.


Teď už je tady Malý Belveder.




Teď přichází Velký Belveder. Je to jedno z nejkouzelnější míst, kde jsme byla. Dostali jsme tam rozchod jen deset minut. Babi si chtěla odpočinout, tak jsem vzala mobil a vydala se prozkoumat tu krásu.
Prošla jsem si zahrady, pak pěkně k fontáně a až úplně nahoru k zámku, který jsem celý obešla. K babi jsem se pak vrátila druhou stranou. Cestou jsem si krásně pročistila hlavu a na 100% si užívala atmosféru toho místa, když jsem byla na cestě zpět, tak mi babi volá, jestli jsem se neztratila. Úplně jsem zapomněla na čas a na celé obhlídce jsem byla půl hodiny.











Samozřejmě, že naše průvodkyně už odešla, ale nám to s babi nevadilo, jelikož pak se šlo do kostela a to by byl konec prohlídky. S babi jsme se vydaly na cestu zpět, jelikož do šesti, kdy byl odjezd, bylo času dost. Pomalu jsme si prošly místa, která jsem s průvodkyní rychle prošly, jelikož ona strašně rychle chvátala. Šly jsme na náměstí. Daly jsme si jídlo a pomalu se vydaly ještě jednou si pořádně prohlédnout Hofburg a náměstí Marie Terezie.
Opravdu doporučuji navštívit Vídeň.

ještě pár fotek

vídeňská opera




Sacher



Albertina




knihovna


moje nohy


něco dobrého


Nejdřív musíš začít od těch nejmenších kousků, ze kterých pak složíš obrázek.

24. dubna 2016 v 11:08 | Andey |  sweet little sunday
AHOJ
Jaký jste měli týden?
Děkuju vám moc za vaše komentáře u mojí poslední povídky. Jste vážně skvělá podpora. Díky tomu jsem se už ve psaní povídek někam posunula. Děkuju.
Taky nějak poslední dobou málo spím. Nevím, jak je to možné.

Vysvětlení názvu - Nejdřív musíš začít od těch nejmenších kousků, ze kterých pak složíš obrázek.
Když chcete něco zjistit, tak se musíte dostat do hloubky. Ty malé detaily jsou nejdůležitější.

Můj týden v kostce - V pondělí jsem nebyla ve škole, jelikož jsme měli ředitelské volno kvůli přijímačkám. Tak různě jsem si užívala volna. Ráno jsem byla s maminou na rovnátkách - příští návštěvu mi je už sundají. Taky jsem si řekla, že budu trénovat sestavu na tělocvik. Dopadlo to tak, že jsem se na to vykašlala.

V úterý jsme měli naplánované dva testy, ale nepsali jsme ani jeden. Asi nic důležitého se nedělo. Domů jsme jela se spolužákem a měli jsme zajímavé téma hovoru. Skoro po každém našem rozhovoru mám, o čem přemýšlet. Doma jsem se učila na test z dějepisu a opět jsem si říkala, že budu trénovat tu sestavu, ale nestalo se.

Středa. Středou to všechno začalo. To je tak, když se spolužáka zeptáte (podle vás) na normální otázku a nakonec to dopadne tak, že je z toho debata na celý den. Ehm, na celý den? Ne, stále jsme to neukončili. Taky jsem s ním jela vlakem, což mě překvapilo, jelikož středy nejezdí a teď. Nemohl odejít od nevyřešené debaty. Ve vlaku jsem se dostala z toho mrtvého budu, na kterém jsem se ráno zasekla. Nebudu vám jí tady vysvětlovat, jelikož i já sama jsem se do ní zamotala. Doma jsem nad tím pak přemýšlela. Večer jsme šla s kamarádkou na jógu. Jinak jsem se ve středu dozvěděla, že nám odpadá ve čtvrtek tělocvik, takže jsem se na sestavu vykašlala úplně, tedy pro tento týden. To mi připomíná, že bych jí dneska měla trénovat.

Ve čtvrtek mi odpadly první dvě hodiny a poslední dvě hodiny, takže jsem jela do školy jen na 4 hodiny. Super. Ve škole jsme opět pokračovali v debatě. Byl to naprosto pohodový den, i když jsem byla tak trošku duchem nepřítomna. Na němčině učitelka na mě: "Přelož to," a já: "Co?" a ona: "Tu poslední bublinu." Naprosto jsem nevěděla, co to znamená, tak jsem řekla první věc, co mě napadla. Víte, co to bylo? Staneš se ledovou zmrzlinou. Všechny jsem tam nehorázně pobavila, jelikož správný překlad věty byl: Stejně zase dostaneš jedničku. V jídelně jsem si zapomněla vzít tác a teď stojím u toho okýnka a najednou si uvědomím, že nemám tác. Taky jsem nejspíš kamarádovi něco odkývala, ale nějak nevím, co to bylo. Byla jsem myšlenkami jinde. Doma jsem se pak učila na zeměpis, tedy snažila jsme se, jelikož jsem se chtěla z toho nějak vymotat a pochopit to, což se mi taky povedlo. Když jsem šla spát, tak jsem vůbec nemohla usnout, hlavou mi vířily různé myšlenky a stále se mi opakoval jeden a ten samý sen, až jsem nakonec usnula.

Už celý týden nás učitelé varují před posledním zvoněním, které se koná příští pátek. Psali jsme ze zeměpisu, tak doufám, že to bude za dva. Po škole jsem šla do knihovny, kde jsme si půjčila Jednoho dne, možná. Četl to někdo? No, a pak jsem jela s tatím domů. Doma jsem nabírala síly na sobotu.

V sobotu jsem vstávala nehorázně brzo, jelikož jsem s babi jela do Vídně. Byla to nádhera. Na článek z Vídně se můžete těšit příští týden. Vrátili jsme se v jedenáct večer a cestou autobusem domů jsem si psala se spolužákem a pak doma taky.

No, a dneska mám v plánu odpočívat, udělat věci do školy atd. Popravdě nevím, co dneska budu dělat.

Užijte si zbytek neděle a příští týden.

Tu jsem si teď strašně oblíbila.

Sadtown /1/

20. dubna 2016 v 17:24 | Andey |  Sadtown
AHOJ
Dnešní den byl něco, spíš jak se to vezmete. Se spolužákem vedu jednu debatu už od rána, začalo to naprosto normální otázkou (oky, asi moc normální nebyla) a stále jsme to nedořešili, ale mě stačila naprosto jednoduchá odpověď. No, a teď už ani nevím, co jsem chtěla ve skutečnosti vědět.
Další zprávou je, že v sobotu jedu s babi do Vídně. Hrozně se těším.
Je tady delší povídka tentokrát na části. Napište mi, jestli vám taková velikost kapitol vyhovuje, nebo jestli chcete delší, či kratší. Já popravdě moc nemusím nehorázně dlouhé kapitoly, tak je nepíši. Doufám, že se vám bude líbit.

***

Sadtown. Název už mluví za vše. Každý, kdo to město zná, vám potvrdí, že je to to nejdepresivnější místo na světě, i když wikipedie bude mluvit jinak. A já se tam teď stěhuji.
"To nemůžeme bydlet někde jinde? Klidně i na pustém ostrově. Vsadím se, že ten bude o 100% veselejší než Sadtown," zanaříkám už asi tak po milionté od té doby, co jsme vyrazili.
"Ale no tak, Mel, nemůžeš věřit všemu, co se o tom povídá," řekne mamina a otočí se na mě z předního sedadla.
"Mami," řeknu a zadívám se na ní tím pohledem, který říká, že ví, o čem mluví.
"Já vím, ale uvidíš, že to bude v pohodě," a usměje se na mě, taky se na ní usměji a dál sleduji ubíhající krajinu.

Už jsme tady. Podle domů byste řekli, že Sadtown je jedno z nejbohatších měst a taky, že je, ale je i ponuré. Jako kdyby celé město bylo zahaleno temnou mlhou.
"Tady to je," prohlásí tatí a zastavuje u jednoho z domů. Celou cestu, co jsme projížděli městem jsem neviděla živou duši, ale vsadím se, že naši noví sousedi zaregistrovali náš příjezd a už odtahují závěsy a sledují nás, jak nosíme věci do domu.
Odnáším si věci do svého pokoje a postupně začínám vybalovat. Mezi tím mi hlavou víří stovky myšlenek, jak to zítra bude probíhat ve škole. Nikoho tu neznám. Samozřejmě, když jsem tu nová. Dost! okřiknu se v duchu, protože už začínám panikařit. Nejsem tu ani den a to místo už na mě působí. Jak to bude pokračovat dál?
Když se moje myšlenky stále upírají jedním a tím stejným směrem, rozhodnu se, že bude nejlepší, když nechám vybalování a půjdu si číst.

"Mel, vstávej," budí mě mamina, "Zapomněla jsi si nařídit budík, co?" pokračuje a usměje se na mě, ale já jsem schopná jen přikývnout a protáhnout se.

"Máme čas?" zakřičím ze schodů, když vycházím z koupelny.
"Jo," křičí mamina zpátky a já už mizím v pokoji, abych se oblékla. Co si vezmu na sebe? pomyslím si a vzápětí mě hned napadne, že si vezmu svoje oblíbené šaty, i když je zima, ale co vezmu si je. Začnu se přehrabovat v krabicích a asi po půl hodině je najdu úplně v té poslední krabici s oblečením. Měla jsem si je popsat, pomyslím si, ale trochu pozdě.

"Páni, sluší ti to," zhodnotí mamina s tatí jednohlasně.
"Děkuju," a usměju se na ně.
"Tak co jsi nervózní z prvního dne ve škole?" zeptá se mě tatí, když si nalévám čaj z konvice.
"Ani nevím," a krčím při tom rameny.
"Jak to, že nevíš?" zeptá se mě mamina a společně s tatím se na mě tázavě zahledí.
Znovu pokrčím rameny, když si beru z lednice jogurt, a pronesu: "Slyším o Sadtown hodně věcí a nevím, co si o tom mám myslet, tak se nechci na nic těšit a ani se něčeho bát. Chci si udělat svůj vlastní obrázek o tom, jak to tady chodí."
"To máš pravdu," přikývne tatí s maminou.

"Jen si zběhnu pro tašku a jdeme, ok?" zeptám se, když už jsme všichni po snídani a hodiny na stěně ukazují, že máme nejvyšší čas vyrazit. Cesta do školy proběhla v klidu, ale když mám najednou vystoupit z auta, něco se ve mně zlomí a já nejsem schopná se hnout. To bude v pohodě, nabádám se v duchu, ale mozek nelze obelstít.
"Co se děje, Mel?" strčí mamina hlavu do auta a zeptá se starostlivým hlasem, když s tatím zaregistrovali, že jsem ještě nevylezla z auta.
"Nemůžu," zašeptám.
"Ale můžeš, bude to v pohodě," teď se na ní pořádně podívám, jelikož jsem se doposud dívala stále před sebe. Vypadá nervózně. Klidně bych se vsadila, že je nervóznější než já. Pokusím se usmát a vylezu z auta.

Ještě než půjdu do nové třídy, zastavíme se s maminou v ředitelně a pak pěkně sama do třídy. V ředitelně to všechno dopadlo v pohodě a pak už mě moje nová třídní učitelka vede do mojí nové třídy.
Procházíme prázdnou chodbou - ještě aby ne, když už dávno začala hodina - a míjíme jedny dveře za druhými, až se najednou zastavíme a nová třídní je otevře a pokyne mi, abych šla dál. Ocitnu se ve třídě, kterých jsou na světě milióny. Upírají se na mě oči všech dvaceti pěti žáků a čekají, co se stane dál, a já s nimi.

"Studenti," pronese afektovaným hlasem učitelka. "To je Melanie Broomová. Vaše nová spolužačka."
"Ahoj," pozdraví sborově třída.
"Ahoj," řeknu nervózním hlasem.
Pak náhle učitelka tleskne a řekne: "Na seznámení budete mít spoustu času potom. Teď začíná hodina. Posaď se na volné místo."
Rozhlédnu se po třídě a zamířím na jediné volné místo ve třídě a hned, jak se posadím, učitelka začne výuku, jako kdybych tam vůbec nebyla nová.

Ale zítra se to klidně může změnit.

17. dubna 2016 v 21:49 | Andey |  sweet little sunday
AHOJ
Jak jste si užili týden?
Malá informace na začátek. Vytvořila jsem nový styl povídek a nazvala jsem je Deník malé pesimistky. Půjde o to, že vezmu nějaký svůj den a naprosto ho předělám. Nějakou dobu jsem měla blok ve psaní povídek. Vůbec jsem neměla nápady, ale řekla bych, že už je to pryč, takže se můžete těšit na další povídku.

Vysvětlení názvu - Ale zítra se to klidně může změnit.
Dneska je to tak, ale zítra to může být úplně jinak. Může se to změnit k lepšímu, ale taky k horšímu, ale nesmíme zapomenout na jednu věc - to my to měníme. My rozhodneme, jestli to bude dobré, nebo špatné. Někdy se tak rozhodneme nevědomky, ale jsme za to odpovědní my.

Můj týden v kotce - Musím se přiznat, že pondělí, úterý a středu si moc nepamatuji.

V pondělí se nic převratného nedělo. Psali jsme test z informatiky, který dopadl dobře. Po škole jsem jela na doučování, kde mě Angličan pochválil, že mluvím dobře anglicky. Taky jsem mu musela ukázat, že čtu anglickou knížku a měl z toho radost. Je pravda, že jsem se trochu bála, že jí nebudu rozumět, ale rozumím tomu. Jinak čtu All the bright places.

V úterý jsme nic nepsali, což nám všem přišlo dost divné. Doma jsem se pak učila na test z chemie, který dopadl katastroficky.
Středu si moc nepamatuji, ale možná si vzpomenu. Nechala jsem se vyzkoušet z fyziky a je to za jedna. Pak jsme psali tu hroznou chemii, ale ještě před tím jsme řešili ten fotbal. Já byla naštvaná, že mě učitelka nenapsala mezi ty, kteří tam nemusí. Pak jsem se se spolužákem dohadovala, že je to nefér a on, že je to fér - pro něho, jelikož on byl mezi těmi, kteří tam nemuseli jít. Pak uznal, že život není fér, a tím jsme celou debatu uzavřeli. Taky jsme psali z češtiny. Domů jsem jela s kamarádkou.

Pak byl čtvrtek. Vím, že se mnou nebudete souhlasit, ale musím to napsat. Ve čtvrtek ráno bylo skvělé počasí. Sprchlo, takže pak byl čistý vzduch. Spolužák ráno otevřel ve třídě všechna okna, co šly, takže tam byl krásný chládek. Mně to nevadilo, ba naopak. Ráno ve třídě je vždycky takové pohodové. Kamarádka prohlásila, že se třída rozdělila na dvě skupiny na ty, kteří chtějí mít otevřená okna, a na ty, kteří je chtějí mít zavřené. To jste měli vidět o přestávce. Jedna spolužačka to okno zavře - kamarádka ho bránila vlastním tělem, ale nepovedlo se - a vzápětí ho jde spolužák to stejné okno otevřít. Na výtvarce jsme s kamarádkou prohlásili, že ten, kdo napsal ta skripta, je génius, jelikož všechno, co učitelka řekne je tam napsáno. Jinak zbytek dne byl v pohodě. Měla jsem dobrou náladu a s tou jde všechno lépe. Bylo trochu nezvyk to, že jsem po škole nikam nechvátala, abych si něco zařídila. Kamarádky byly taky překvapené, jelikož se většinou ještě ani neobují a já už mizím, abych to všechno stihla, než mi pojede vlak.

V pátek jsem byla pěkně doma. Jak už jsem vám psala, nakonec to dopadlo tak, že jsem tam nešla. Byl zvláštní pocit, že já jsem před rokem psala přijímačky a teď jsem s válela doma. Doufám, že jste je všichni, kdo je psal, zvládli. Večer jsem pak šla s kamarádem do kina, které ho jsem neviděla rok. Mále jsem ho nepoznala, ale on mě skoro taky ne. Šli jsme na Pátou vlnu. Doporučuji. S ním budu chodit do tanečních. Ano, už jsem se přihlásila. Doufám, že se tam neztrapním.

Sobotu jsem si užívala doma. Dneska jsem se učila, válela se, celkově si užívala den. Zítra máme ředitelské volno, takže zůstávám ještě doma, ale jedu s maminou na rovnátka. No, a pak od úterý zase do školy a píšeme každý den nejméně jeden test.


Ráno

14. dubna 2016 v 21:04 | Andey |  Deník malé pesimistky
AHOJ
Dneska byl vážně dobrý den. Utekl nehorázně rychle. Ani jsem se nenadála a už byl oběd a pak tělocvik, který se vždycky táhne tak pomalu.
Zítra nejdu na tu akci, o které jsem vám psala, jelikož se třída rozdělila na dvě půlky - jedna tam nemusí jít a ta druhá tam musí jít a z té druhé půlky půlka hraje a z těch lidí, co nehrají, řekla většina, že tam nepůjde, takže tam budou fandit asi tak čtyři lidi a zbytek bude hrát. Taky jsem na angličtině dostávala nápady na články, které jsem si zapsala někam do učebnice, abych je nezapomněla - nic jiného jsem poblíž neměla. No, a tento článek je jeden z těch, které mě dneska napadly.

O co jde? Vezmu dnešek a zítřek, které přetransformuji do příběhu, do trochu pesimistického příběhu. Prosím, berte to s nadhledem. Víte, že moc ráda píšu příběhy a přišlo mi zajímavé naprosto překopat tyto dva dny. Dnešek byl naprosto jiný a zítřek bude taky naprosto jiný.
Je to jen vymyšlený příběh. Naprosto si odporuje s tím, co jsem napsala nahoru. Já jen, aby to někdo nepřekopal.

***

Dnešní ráno není ničím odlišným než jiná rána. Ráno vstanu. Obleču se. Nasnídám se. Cestou na nádraží zmoknu. Nasednu do vlaku. Jedu do školy. Vystoupím z vlaku. Jdu do školy.

Vejdu do školy a na prázdných chodbách se až moc hlasitě ozývají moje kroky. Otevřu prázdnou třídu, kam si odložím věci. Z batohu si vezmu dvě potřebné věci - mobil a sluchátka - nic víc nepotřebuji. Potichu zavřu dveře, nasadím sluchátka, zapnu písničky a vyrazím. Chodby jsou prázdné a cestou nepotkám živou duši. Vystoupám do nejvyššího patra a najdu to, co jsem hledala. Okno. Okno, z něhož je neuvěřitelný výhled na celé město.

Trochu ho pootevřu, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch, a já se zhluboka nadechnu a vydechnu. Opřu se o stěnu a začnu se dívat z okna. Proto jsem sem šla. Pro ten výhled. V uších mi hraje Who We Are a sama sebe se ptám: "Kdo jsme?" V hlavě mi víří myšlenky jedna za druhou. Přemýšlím nad tím, proč lidi říkají, že nemají čas. Nikdo nemá čas. Všichni lidi před něčím utíkají, ale otázkou je: "Před čím utíkají?" Jak přežiji dnešek? A jak zítřek? Jak to zítra bude?

Pojedu vlakem s kamarádkou, pomyslím si, ale vzápětí si uvědomím, že kamarádka má ředitelské volno. Tak tedy pojedu sama. Ve městě nasednu na tramvaj a pojedu tam, kde se má zápas konat. Jenže já to nevím? Vím, kde mám vystoupit a taky tam vystoupím, ale pak asi tak hodinu budu hledat tu halu, až se někoho zeptám a ten dotyčný mi řekne, že před ní stojím. Pak celá naštvaná najdu ten správný vchod. Zápas už samozřejmě mezi tím začne. Já si naštvaně sednu na lavičku a chvíli se pokusím ho sledovat a "fandit". Po chvilce mě to přestane bavit, tak si vytáhnu knížku, kterou se budu snažit číst, ale moc se mi to dařit nebude, tak si vezmu sluchátka a budu číst knížku s nimi, což mi taky nepůjde, tak knížku úplně odložím a začnu na mobilu hrát Solitaire. Až mě to přestane bavit, rozhodnu se, že bych si mohla přečíst nějaké blogy, ale zjistím, že tam není wifi, takže naštvaně vypnu mobil a písničky a začnu opět sledovat hru, pak si zase začnu číst. Půjde to pořád dokola jako začarovaný kruh, dokud nebude konec. Nakonec se pokusím, co nejrychleji dostat se domů.

Při tom přemýšlení naprosto zapomenu na čas. Podívám se na mobil a tam, že za pár minut zvoní. Tak tedy zavřu okno a vydám se plnými chodbami zpátky do třídy. Taková změna, pomyslím si.

Nejsem dokonalá a nevadí mi to. Jsem originální.

10. dubna 2016 v 19:03 | Andey |  sweet little sunday
AHOJ
Vím, že jsem tento týden nevydala žádný článek, ne že by nebyl čas, ale já jsem vůbec neměla náladu něco napsat a ani žádní nápad nebyl, takže by ten článek byl propadák. Nechci blog brát jako povinnost, takže na něj píšu jen, když se mi chce. Určitě mě chápete, že jo?
Jinak do školy jezdím vlakem. Strašně mi to vyhovuje.
Další věcí je ta, že příští pátek nechci jít na zápas ve fotbalu mezi třídami. Budou hrát jenom holky a já bych "fandila" s ostatními holkami, které taky nehrají, jenže se mi tam nechce. Prosím, držte mi palce, abych tam nemusela.
Četl někdo Budoucnost? Určitě si ji přečtěte, jelikož je to skvělá knížka. Spolužák jí taky četl a souhlasí, že je dobrá. Akorát nechápu jednu věc, proč ostatní tu knížku odrazují, když jí nečetli?

Vysvětlení názvu - Nejsem dokonalá a nevadí mi to. Jsem originální.
Kdo určuje, co je dokonalé a co ne? Pro každého je dokonalé něco jiného a ne každému se svojí dokonalostí zavděčíte, avšak vás to nesmí rozhodit. Pokud se někomu nebude líbit, jak se oblékáte, je to jeho problém. Vy jste originální. Nikdo jako vy není.

Můj týden v kostce - Teď se musím usmát, jelikož jsem si vzpomněla na Budoucnost, protože hlavní hrdina bydlel v obytné kostce. Oky, už o té knížce přestanu mluvit. Možná. :D

V pondělí se nedělo nic převratného. Z fyziky jsme psali test a poslední dvě hodiny jsme psali slohovku z češtiny na charakteristiku. Doufám, že to dopadne dobře. Pak jsem jela na doučování a potom domů. Jinak mě spolužák začal zásobovat knížkami, které si mám přečíst. Už jsou to dvě, tak uvidím, kolik jich přibude.
V úterý jsem se dozvěděla, že jsem dostala jedničku z angličtiny. Já byla tak překvapená. V jednom cvičení jsem si nebyla jistá, jelikož se mi všechny slovíčka slila dohromady. Pak jsme psali s biologie, ale vidím to nadějně.

Středa to byl den. Celou dobu jsem měla pocit, že j čtvrtek. Vlastně to už začalo v úterý večer, kdy jsem se rozhodla, že si do školy vezmu nové černé šaty. (Ta barva je důležitá.) Tak tedy středa. Ráno si před školou jdu zaplatit obědy a pak jdu do školy. Tam ve třídě vidím spolužáka v černém společenském oblečení. Uvědomím si, že ti, co chodí na hudebku, tak zpívají. Pak do třídy přijde spolužačka a na mně: "Ty taky zpíváš?" a já se na ní divně podívám - vždyť ví, že chodím na výtvarku: "Ne," a ona: "Ale máš černé šaty," a já: "To je jen náhoda." Pak hudebkáři odejdou se připravit a my, co chodíme na výtvarku čekáme ve třídě na učitele. Mezi tím čekáním jen ostatní ubezpečím, že já nezpívám a že ty šaty nemají žádný hlubší význam. (Teď si říkám, že jsem tam s nimi měla jít zpívat. Byla by zábava.) Když učitel přijde, zeptá se nás, jestli se chceme na ně podívat, takže vidíme celé představení. Naše třída to měla nejlepší - tedy podle mě. Byl to koncert prváků. No, a každá třída byla sladěná do jedné barvy a naše do černé. Pak jsme měli zeměpis a z testu jsem dostala za jedna. No, představte si to, je to za jedna. Už jsem zjistila, že když se učitel na něco ptá, tak s největší pravděpodobností vyvolá někoho z nás tří - mně, nebo jedno ze dvou spolužáků.

Ve čtvrtek jsem vystupovala na zastávce s holkami ze základky, jelikož jsem si potřebovala něco zařídit. První hodinu výtvarky jsme měli volno, takže jsem si četla a s ostatními se učila na písemku z matiky. Druhou hodinu jsme už měli výtvarku a učitelka nám pustila nehorázně nudné video o Egyptě. Ne, že by Egypt byl nudný, to ne, ale to video bylo. Stále se ptám, proč jsem nešla na tu hudebku. Měla jsem tam jít, ale už to nějak zvládnu. Pak jsem psali z matiky, tak doufám, že to dopadne dobře. Z tělocviku nás učitelka pustila o půl hodiny dřív, jelikož ve čtvrtek byly třídní schůzky. Tak já se podívám na čas a tam, že za 12 minut mi jede vlak, tak se rychle obleču, vezmu věci z šatny a běžím na nádraží a vlak stihnu, takže jsem byla doma o hodinu dřív. V pátek jsem pak s kamarádkou probírala to, že každý čtvrtek někam běžím. Minule taky, předminule taky a teď taky. No, doma mě čekalo překvapení. Byla u nás babi se sestřenicí a bratrancem. Ve čtvrtek jsem měla divnou náladu, která vygradovala večer.

Pak byl pátek. Opět jsem měla svoji obvyklou dobrou náladu. Na laborkách jsme získávali oxid uhličitý a naše skupina ten pokus ukazovala jako první. Bála jsem se, že budu zkušená z chemie, ale nakonec jsem nebyla. Učitel na zeměpis nám oznámil, že bychom si mohli napsat další test. Na nádraží byl docela zmatek, protože jsem vůbec nevěděla, kterým vlakem se dostanu domů. Protože to bylo - odtud vlak vaším směrem nejede, váš je tamten, pak tento vlak nejede vaším směrem, vraťte se na původní nástupiště. Tak co to je? Ale domů jsem v pohodě dojela.

V sobotu jsem pěkně vyspávala do půl jedenácté a pak si užívala volného dne. No, a dneska jsem jela pomáhat vyklízet chatu a podívala jsem se na věci do školy a samozřejmě jsem si taky četla.

Teď jdu oběhnout vaše blogy.

Užijte si zbytek neděle a příští týden. Snad něco během týdne vyjde, ale na 100% to nemůžu potvrdit.


Jaký je smysl života?

3. dubna 2016 v 12:36 | Andey |  sweet little sunday
AHOJ
Děkuji moc za komentáře u minulého článku.
Už je zase neděle. Jaký jste měli týden? Já. Jedním slovem. Divný. Copak nemůžu mít někdy normální týden? A chci ho vůbec? Ne.
Tento týden mám pár otázek, tak tedy začnu tou první. Jak určitě víte, nebo nevíte, jsem nerozhodný člověk. Takže moje otázka zní: Mám do školy jezdit vlakem, nebo autobusem?
Oky. Už pár dní jezdím vlakem a vyhovuje mi to, ale ... a autobusem se mi nechce, ale ...
Začnu vlakem. Jezdím s holkami ze základky a poznala jsem nové lidi, ale ve škole jsem moc brzo, takže si tam beru knížku.
Teď autobus. Do školy přijíždím tak akorát, ale až moc mi to připomíná základku a nechci jezdit s jedním klukem.
Tak jak?

Vysvětlení názvu - Jaký je smysl života?
Další otázka, nad kterou přemýšlím už od pátku. Co když smysl života je žít, protože mnoho lidí jen existuje? Co když smysl života je celoživotní hledání smyslu života, které možná ani není? Co myslíte vy? Co je smyslem života?

Můj týden v kostce - V pondělí jsem se vyhnula vyšupání, jelikož v naší ulici chodí jen jedna skupinka koledníků a to je všechno. Taky jsme uklízeli zimní boty a vyndali jarní, a tak různě uklízeli. Pak jsem se ještě podívala na věci do školy.

V úterý se šlo po prázdninách do školy. Seděla jsem s kamarádkou a nic se nepsalo. Domů jsem jela se spolužačkou, ale pravdou je, že si toho moc nepamatuju. Vlastně jo. Na němčině jsme opět vypočítali, kdo bude zkoušený ze zsv. No, vypočítali. Spíš tipujeme podle data. No, a opět to vyšlo na mě (jako vždycky, ale příští týden by to nemělo vyjít, pokud ty čísla neumocníme na třetí, neodmocníme, pak to nevynásobíme ... možností je spoustu) a spolužáka, ale jak jinak ani jeden z nás nebyl.

Ve středu jsme psali test ze zeměpisu, který jsme měli psát minulý týden, ale přesunul to. Doufám, že to bude dvojka, teda kdyby to byla jednička byla bych ráda, ale zkuste si napsat náš test ze zeměpisu. Opět jsem hledala učitelku, abych jí mohla zaplatit zájezd do Říma, kam se jede v září. Zaplaceno. Na nádraží jsem potkala kamarádku, takže jsme domů jely společně. Večer jsem šla na jógu, ale jak se připravuji, tak si vzpomenu, že nemám úkol na výtvarku, takže jsem ho dodělávala, až když jsem přišla.

Ve čtvrtek jsme měli první dvě hodiny výtvarku, kdy nám učitelka povídala o Egyptě, takže jsem si malovala na papír. Jeden z výtvorů jste mohli vidět na instagramu. Na tělocviku jsme já a ještě jedna spolužačka přemluvily učitelku, abychom mohly trénovat fandění. Abyste pochopili. Už se budou psát přijímačky (držím palce všem, kteří je budou psát), tak se bude hrát fotbal a samozřejmě že já nebudu hrát a pár ostatních holek taky ne. Naštěstí měla dobrou náladu, tak to bylo v pohodě. Nejlepší mexická vlna ve dvou. No, víc jsme se smáli, než fandily a druhou hodinu byla gymnastika. Ještě si musím vymyslet tu sestavu. Po škole mám vždycky čas, než mi jede vlak, takže jsem jela na náměstí, kde jsme prošla antikvariáty a knihkupectví a nikde nebylo to, co jsme hledala. Já totiž na výtvarku potřebuji skripta dějin umění.

V pátek mojí skupině odpadly laborky, takže jsem si pěkně přispala. Hned z angličtiny jsme psali test. Mohla by to být jednička, tak snad, ale i dvojka. Na chemii se teď dívám s výrazem, jak to mám počítat a to matiku zbožňuju, ale chemie není matika. Říká holka, která se na to ani nepodívala. Poslední hodinu jsme psali z nepovinné matiky a doufám, že to bude za dva, ale zase tam mám jen jednu chybu, tak uvidím. Po škole jsem šla na oběd a pak v šatně jsem se zapovídala nad jedním příkladem z testu. Pak jsem šla se spolužákem do Big Burgru, protože můj plán byl takový, že si půjdu koupit bagetu, pak si půjdu koupit skripta a nakonec pojedu s tatím domů. Takže jsme měli společnou cestu. Já pak pokračovala koupit si skripta. Ve škole jsme se dozvěděla, kde je prodávají. No, a nakonec jsem jela s tatím domů.

V sobotu jsem vstávala už v půl čtvrtý, jelikož jsme jeli do Německa na burzu. Já si tam vždycky nakoupím. Nejlepší na tom je, že tam prodávají i nenošené oblečení, naprosto nové. Pak jsme ještě nakoupili jídlo a jeli domů. Doma jsem se ještě podívala na fyziku, jelikož z ní budeme v pondělí psát. Musím to napsat na jedna.

No, a dneska mám v plánu si číst, učit se a ještě pojedeme na návštěvu ke stejdovi a k tetě.

Užijte si zbytek neděle a příští týden.